Hnutí za přímou demokracii

Jsme občanským sdružením (viz Statut hnutí) založeným v únoru 2001. Nejsme politickou stranou, nechceme jí být a neusilujeme o vstup do parlamentu. Avšak usilujeme o změnu postavení občanů v politickém systému naší země tak, abychom se v souladu s Ústavou ČR stali skutečnými nositeli moci ve státě.

Hlásíme s k demokracii a humanitním hodnotám, jejichž plné naplnění spatřujeme právě v systému přímé demokracie. Je načase skoncovat s představou některých našich politiků, že jsou jakousi "volenou aristokracií" a my zvláštním druhem jejich nevolníků.

Je načase převzít odpovědnost za náš stát, stát se svobodnými, zodpovědnými a solidárními občany, kteří se spoléhají především sami na sebe a nebojí se rozhodovat o svém vlastním osudu.

Jaký je náš vztah k politickým stranám

Nespojujeme se s žádnou politickou stranou. Naším cílem je dosáhnout decentralizace moci a v souvislosti s tím posílení občanské kontroly nad všemi stranami bez výjimky. Poskytujeme však kritickou podporu těm stranám a politikům, kteří podporují myšlenku polopřímé demokracie. Kritickou podporou myslíme to, že jsme si vědomi časté klamavosti slibů politiků, které jsou někdy myšleny jen jako volební vějička, jejíž platnost končí v den voleb.

Jaké je naše zařazení v politickém spektru

České společnosti chybí diskuse o komunismu. Zakladatelé tohoto hnutí se ji snažili vyvolat ať již odbornými monografiemi, které napsali (viz Valach, M.: Svět na předělu), či v řadě publicistických článků i formou beletristického románu (viz Polák, J.: Závody), ale to se zatím nepodařilo. V důsledku toho trvá zmatení jak v používání pojmů levice a pravice, tak především v chápání podstaty minulosti a v důsledku toho i přítomnosti. Pro nás je však taková diskuse velice důležitá. Pokusíme se alespoň stručně ukázat proč.

Přímá demokracie, jakmile  bude dosaženo této revoluční změny stávajícího politického systému, otevře prostor pro uskutečnění vůle většiny občanů. Můžeme pak říci, že budeme žít v takovém světě, v jakém si žít přejeme.

Pochopitelně, toto je určité zjednodušení. Podstatnou částí společenského systému je ekonomika. Pokud se i ekonomický systém nepodaří postavit na základy přímé demokracie uplatněné v podnicích vlastněných zaměstnanci, nemůže nový přímo demokratický politický systém skutečně fungovat. V tomto vymezení také prozatím zanedbáváme vliv okolí, tj. mezinárodní tlaky a celý vývoj globalizace, který učinil národní stát příliš slabým (viz např. Bauman, Z.: Globalizace, Gray, J.: Marné iluze) na to, aby jeho občané mohli samostatně o něčem rozhodovat. Rovněž vždy budou technická a ekonomická omezení, hranice našich aktuálních možností atd.

Tedy s těmito výhradami platí, že pak budeme žít ve světě, v jakém si přejeme žít. V jakém světě si ale přeje žít většina? Celé dějiny ukazují, že je to svět  založený na hodnotách rovnosti, svobody a solidarity. Pozoruhodným projevem této touhy je i naše husitská revoluce.

Dlouhou dobu to bylo ovšem chápáno jen v hranicích úzce definované etnické či jinak vymezené skupiny.

Většina lidí rovněž nechce žít v bídě či jakýchkoliv podmínkách, vedoucích k jejich strádání. Ekonomický růst je tedy rovněž v jejich zájmu.

K těmto hodnotám je nutné  přidat i touhu po míru (viz např. Kant, I.: K věčnému míru), který je jen logickým vyjádřením zájmů této většiny. Již citovaný Kant pochopil, že  na válce občané vždy jen prodělávají: financují ji a umírají v ní. Náklady na válku (viz tu současnou v Iráku) jsou vždy větší než jakýkoliv zisk z ní, pokud by byl rovnoměrně rozdělen mezi všechny občany. Válka se vyplácí, pokud zisk z ní plyne do kapes aristokracie (Kant) či velkých kapitalistických firem.

(Viz např. práci N. Chomského 11.9., M. Chossudovského: Válka a globalizace, v beletristické formě tuto skutečnost již dávno vyjádřil např. Karel Čapek v románu Krakatit, rovněž v Bílé nemoci atd.).

K těmto hodnotám ovšem patří i zájem na životě v kvalitním a zdravém životním prostředí. Nikdo nechce žít v hlučném, špinavém, neestetickém a především nezdravém prostředí.

Výše zmíněný ekonomický růst musí tedy být takový, který nebude v rozporu s touto  potřebou kvalitního životního prostředí. Přímá demokracie vede proto k trvale udržitelnému rozvoji.

Shrneme-li výše uvedené, dostáváme následující vymezení důsledků přímé demokracie.

Vítězství přímé demokracie v politice a její prorůstání do ekonomiky povede ke společnosti, v níž se budou prosazovat zájmy většiny jako rozhodující, a která proto bude prosazovat hodnoty míru, spolupráce, solidarity, rovnosti a svobody, společně s důrazem na ochranu přírody při zajištění trvale udržitelného ekonomického růstu.

Od r. 1789 jsou ale tyto hodnoty chápány jako definiční znaky levice. Poslanci, kteří se  tenkrát posadili napravo,   zdůrazňovali poslušnost autoritě, údajně přirozenou nerovnost mezi lidmi apod. Toto hodnotové rozlišení levice a pravice bylo zachováno až do konce II. světové války a na západ od nás v podstatě až do bouřlivého roku 1968 s jeho studentskou revoltou.

Náš osud byl poněkud jiný, (podrobněji viz zde: Valach, M.: Svět na předělu a z poněkud jiného úhlu i zde). Despotický carský režim v Rusku byl svržen revolucí, jejíž jedna část se vydávala za radikální levici. Shodou historických okolností, jimiž se již podrobně zabývali jiní, právě tato část zvítězila.  Avšak pod levicovými idejemi, přivezenými ze zahraničí,   se skrýval klasický  carský despotismus.  V Rusku   lidé nikdy nezažili demokracii, ve skutečnosti jen toužili po vládě dobrotivého cara, ať již byl označován tímto titulem či titulem generálního tajemníka. Ten měl být tou pravou a morálně hodnotnou osobností, která jim měla zajistit šťastný a spokojený život.  Tito lidé tedy nebyli schopni uvažovat o změně systému, ale jen o výměně osob.

Z hlediska vzniku historických pojmů levice a pravice tak bolševici uskutečnili pravicovou diktaturu pod částečně levicovými hesly. Nebyli ovšem takovými všichni. Dělníci v Kronštadtu proti bolševikům povstali ve jménu výše zmíněných levicových ideálů, ale byli tvrdě poraženi.

Důsledek tohoto vývoje dopadl i na nás. V roce 1929 přijímá KSČ principy bolševizace strany. V důsledku toho ji sice opouští většina intelektuálů i velká část členů, ale na orientaci KSČ směrem k autoritářské a stále více totalitní moci vládnoucí elity, tj. nepatrné menšiny v ÚV, to nic nezměnilo.

Komunisté tedy uskutečňují autoritativní vládu privilegované menšiny nad většinou nesvobodných občanů. Proto také byli velice rychle po nastolení své moci u nás, snad během dvou tří let, opuštěni právě dělnickou třídou (důkazy viz opět zde) a vůbec většinou národa. Nikdy to nebyla vláda dělnické třídy, natož lidu jako celku, ale od počátku to byla vláda nad lidem a proti lidu. Z hlediska propagandistických hesel částečně levicová, z hlediska svého skutečného obsahu krajně pravicová.

Přímá demokracie je tedy  jak svým původem, tak i většinou své historie, ale především svými důsledky autentickou levicovou ideou. Je tomu tak ale především proto, že při svém uskutečnění povede nutně  k naplnění levicového projektu společnosti svobodných, rovnoprávných a solidárních občanů.

K nepochopení této skutečnosti přispívá částečně i to, že vedle různých anarchistických skupin se k myšlence přímé demokracie hlásí i některé skupinky z krajně pravicové části poltického spektra, některé vysloveně sektářské či přímo fašizující. V případě těchto krajně pravicových subjektů se ale jedná o stejný podvod, jaký na občanech provedla kdysi KSČ, když pod levicovou propagandou skrývala totalitní pravicovou praxi. Krajní pravice, stejně jako pravice vůbec nikdy nepřipustí skutečnou vládu občanů. Jejím cíle vždy byla a bude vláda malé privilegované skupiny, v případě fašizujících skupinek pak přímo vyvoleného vůdce. Přímá demokracie jim slouží jen jako lákavé volební heslo, na něž se snaží nalákat důvěřivé voliče.

Ne vždy se však tyto skupinky otevřené hlásí ke své politické orientaci. Můžeme je však přesto rozeznat na základě toho, že sice mluví o přímé demokracii, ale odmítají se jí sami řídit. Stanovy těchto skupin vždy vyjadřují onu výše zmíněnou touhu po nekontrolovatelné moci silných osobností.

Každá strana či hnutí, která si do svých stanov  zavede princip přímé demokracie a naprosté otevřenosti pro všechny občany (podrobnosti viz zde: Statut hnutí), jako princip klíčový a nezrušitelný, bude ze stejných důvodů nakonec uskutečňovat právě tyto levicové ideje. Tomu tak bude prostě proto, že bude uskutečňovat vůli většiny svých členů prosazujících své zájmy.

Přímá demokracie jako projekt pro změnu politického i ekonomického systému je proto autentickou levicovou ideu a HzPD autentickým levicovým hnutím.

Co se stalo u nás po roce 1989

Skutečně se část komunistické elity stala novodobými kapitalisty (velmi dobře popsáno u Možný: Proč tak snadno).  Tato změna je logická a dává jim mnohem více možností než starý systém.  Tito kapitalisté  již samozřejmě nemají zájem o návrat před listopad  1989, jako kapitalistům je jim mnohem lépe.  Proto (ale nejen proto) řeči o nebezpečí návratu komunismu jsou jen primitivní politickou propagandou. Ale i kdyby zde tato vrstva  nebyla, nevypadala by situace u nás o mnoho lépe.

To není dáno morálními vlastnostmi toho či onoho, to je dáno vlastnostmi systému, v němž občané nemají reálnou možnost legálně prosadit své zájmy. Moci se v něm tedy zmocňují vládnoucí elity, jakéhokoliv, a v podstatě lhostejného původu, který jej využívají k maximalizaci svého soukromého prospěchu.

Jediná cesta je tedy cesta boje za změnu systému zastupitelské demokracie v demokracii přímou a kapitalistické ekonomiky, založené na soukromém vlastnictví malé privilegované vrstvy v ekonomiku založenou na podnicích vlastněných jejich zaměstnanci a řízených metodami přímé demokracie.

Otevřený dopis

Pro Čechy je jistě zajímavé to, že požadavek práva na iniciativu a referendum byl již obsažen ve Washingtonské deklaraci z roku 1918, kterou se ustavovala první Československá republika. Ovládnutí scény politickými stranami toto právo dočasně potlačilo. Avšak bez něj nemůže být žádný politický systém označován za demokracii. Po nenormálních dobách nacistické a komunistické totality je situace nyní zralá i v České republice, aby si občané tlakem zdola - jinak to samozřejmě nepůjde - vynutili možnost přímého zasahování do politiky, která rozhoduje o jejich osudech a jejich životní úrovni.

Jednou z nejpalčivějších otázek je tzv. tunelování - zákonem povolené rozkrádání národního majetku a jeho převádění na soukromá, zahraniční konta. Nejapné výmluvy politiků, že změna zákonodárství je příliš složitá a vyžadovala by dlouhý čas, je nesmysl.

Je zřejmé, že zodpovědní čeští politici jsou buď naprosto neschopní nebo - což je pravděpodobnější - zkorumpovaní. Kdyby již v ČR existovalo právo na iniciativu a referendum, občané by si dávno změnu zákonodárství vynutili. Toto je jen jeden z příkladů nezdravé pasivity, kterou občané ČR zbytečně narušují životní úroveň svou i svých rodin.

Ve snaze zjednat nápravu se nyní české HzPD připojuje k úsilí svých evropských sesterských organizací (sdružených v NDDIE) a zahájila shromažďování podpisů na podporu požadavku uzákonění práva občanů na iniciativu a referendum (viz. Provolání za uzákonění iniciativy a referenda). Vyzýváme všechny občany, aby svým podpisem (viz. Petice za uzákonění referenda) tuto akci podpořili.

NDDIE - Evropská síť pro přímou demokracii

Na podporu rozvoje přímé demokracie v Evropě byla v r. 1999 založena rychle rostoucí síť občanských iniciativ pro přímou demokracii. Novou skutečností je založení evropské pobočky washingtonského Institutu pro iniciativu a referendum v Amsterdamu, kde je možné nalézt mnoho informací o rozvoji a praktických výsledcích hnutí za přímou demokracii v Evropě i ve světě.

Na podzim 1999 byla formálně ustavena Evropská síť iniciativ pro přímou demokracii (NDDIE). V současné době jsou členskými organizacemi:

• Mehr Demokratie (Německo)
• WIT (Belgie)
• WIT (Holandsko)
• Forum pro občanskou demokracii (Řecko)
• HzPD (Česká republika)

Chystá se připojení dalších již existujících skupin (ve Francii a Itálii)a těch, které se teprve ustavují (ve Španělsku a Portugalsku).

Pojem přímá demokracie zde znamená právo občanů na iniciativu a závazné referendum. Nejde tedy o změnu existujících parlamentárních systémů, nýbrž pouze o jejich doplnění tímto právem.

V hnutí NDDIE existuje konsensus o tom, že naprostá většina aktuálních otázek bude i nadále řešena v parlamentu, že však občané by měli dostat právo vynutit si iniciativou pořádání závazných referend o zásadních a veřejnou diskusí odpovědně vyjasněných otázkách, jakož i právo pozastavit referendem takové zákony, které jsou v rozporu s přáním většiny občanů.

Kontaktní osoby NDDIE najdete v sekci Kontakty.